Jste na návštěvě u rodičů nebo prarodičů. Anebo jste třeba na chatě, kterou jste před pár lety koupili a zůstalo tam něco po původních majitelích. Co něco? Po návštěvě třetího takového místa si řeknete – ty hnědé vázičky, džbánečky a kalíšky s černobílo či ještějakým vlnovkově stékavým vzorkem jsem už někde viděla! Po pátém takovém místě vás napadne – ty hrníčky se snad rozmnožují! No a pak se záhada vysvětlí: je to keramika z Bulharska – tam jezdili kdysi na dovolenou všichni. No a ti, co tam nejeli, dostali od těch, co tam byli tenhle suvenýr. Taky určitě dostali lahvičku koňaku Slnčev Brjag nebo Pliska – ten se však nezachoval ale vypil – škoda.

Toto jsou tradiční suvenýry, které si lidi z Bulharska vozí (koňak Pliska se vyrábí právě v Pomorie). Pak jsou tu suvenýry zaměnitelné s každou návštěvou přímořské země – lastury a mušle a více či méně podivné kreace z nich vyrobené.
Když jdete nakupovat, narazíte brzy na zajímavou podobnost z domova. Stejně jako Češi s přezíráním hledí na zboží laciné a nižší kvality z Polska, v Bulharsku takto koukají na zboží "Made in Turkey".
Ale raději zpět k těm suvenýrům. Čím se ještě místní chlubí jsou pleťové vody, šampóny a další kosmetika vyráběná s použitím oleje z růží – Bulharsko je třetím největším exportérem na světě.

No, smůla, že si člověk neodveze to, co by chtěl nejvíc – moře. Takhle si ho položit před dům. Nebo lépe za dům - aby nepřekáželo, když pak jeden jede každý den do práce a z práce… 

Věřte nebo ne, málem jsem koupil za 70.000 korun koberec, který vidíte vedle na obrázku. Tohle s člověkem udělá jeden den pobytu v Istanbulu. Vejdete do říše pohádek Tisíce a jedné noci a úplně ztratíte pojem o realitě. Nádhera mešit, vyvolávání muezzinů, procházka bludištěm Velkého bazaru a přilehlých ulic, omamný černý čaj, celodenní únava po smlouvání s prodavači a najednou máte pocit, že se vám všechno zdá.
Nezdá: to je pravý Orient a návštěva Čecha v něm je jako přistání člověka na Měsíci – všechno je pětkrát lehčí – i utrácení peněz. Prodavači používají nádherné finty, jakoby už v dětství chodili na kursy obchodních dovedností a používají to tak přirozeným způsobem, že se obchodovat asi vlastně učili ne ve škole, ale už ve školce.

V podvečer jsem se kochal kouzelným prostranstvím mezi Modrou mešitou a Hagia Sofia a náhodou.?. jsem se dal do řeči s chlapíkem, který měl nedaleko dílnu výrobků
z kůže. Pozval mě na prohlídku. Po půl hodině se stočila řeč na koupi bundy nebo kabátu. Bezelstně jsem prohlásil, že kůži na své kůži vlastně nesnáším a NIKDY bych si to nekoupil. Jen v jeho očích a jen asi dvě sekundy bylo vidět zklamání, že neudělá obchod. Pak se znova nadechl a pokračoval ve smlouvání. Dorazil mě tím, že řekl, že si bude až do smrti klást za největší čest, že si u něj koupil kabát člověk jako já.

PS: koberec ani kabát jsem nekoupil – naštěstí jsem ve snu neměl tak naplněnou peněženku...

Jak v Bulharsku, tak v sousedících zemích na cestě – Rumunsko, Srbsko – je pravoslavná větev křesťanství hlavním náboženstvím. V Pomorie i cestou tak můžete navštívit kostely nebo kláštery, kde se setkáte s jinou kulturou.
Při vstupu do kostela jsou dva stojany, do kterých příchozí vkládají zapálené svíce – za živé a za mrtvé. Dominantou kostela je takzvaný ikonostas, stěna tvořená ikonami Spasitele, Bohorodice a svatých (to je další rozdíl proti západnímu ritu – v pravoslavném kostele nenajdete žádné sochy). V této stěně jsou troje dveře - prostřední carské, kterými může procházet k oltáři pouze kněz, dále pak tzv. jižní a severní dveře, kudy může i diákon.
Na rozdíl od katolické mše je pravoslavná mše celá zpívaná. Nepoužívají se varhany ani jiné hudební nástroje. Kněz slouží liturgii otočený stejným směrem jako věřící v kostele. V tradičnějších místech chybí i lavice k sezení, muži stojí napravo, ženy se zahalenou hlavou nalevo.
Na dobře přístupném místě jsou umístěny ikony k uctívání. Úcta ikonám se projevuje okuřováním kadidlem, líbáním, nebo poklonami. Ikony jsou malovány po staletí stejným způsobem - bez použití perspektivy, se stále stejnými charakteristickými detaily – výrazem a postojem postavy, oblečením, barvami. To vše slouží ke zdůraznění jejich duchovní stránky - v každé ikoně je podle tradice příslušný světec přítomen.
Velmi často jsou na všech stěnách kostela fresky, někdy i zvenčí - znázorňují starozákonní a evangelijní výjevy a výjevy ze života svatých, bo lidi neuměli číst a k jejich srdcím promlouvaly mimo jiné i malby (jsou to vlastně předobrazy komiksů). Zvláště znázornění pekla vypadá pro nás laiky velmi znepokojivě...

"Rozdělení na kmeny není. Také není jednotného typu bulharského; vyskytují se tváře rázu slovanského, románského, řeckého i tureckého. Barva vlasův a očí je nejvíce temná. Bulhar je svalnatý, snese veliká namáhání, je pracovitý, zdánlivě klidný, ale začasté cholerický a svéhlavý. Způsob života jeho jest velice střídmý. Jazyk vyniká velikým bohatstvím slov; obsahuje arci také mnohá cizoslova řecká a turecká. Písmo jest kyrillské.
Ze zábav lidu vynikají sbory - posvícení a zimní sedénky a predénky - přástky. Jednoduchý národní tanec choro se podobá tancům jihoevropským vůbec, provençalské farandole atd.
U lidu se drží množství zbytků pohanství, víra v ženské víly horské, řečené samodivy či samovily, zlé víly brodů -  brodnica, zlé duchy - psoglavy, pověry hadí a orlí atd. Léčení - magija, bajanje - provozují jmenovitě na západě čaroději a čarodějnice - vražalci, vrački. Rozšířena je i víra ve vampyry."

Více, mnohem více najdete ve slovníku zde.

Vymíráme  -  my, kteří jsme se na základní škole ještě učili povinně rusky a tedy přečteme snadno znaky azbuky. Nenapadlo mě to do chvíle, než jsem na jednom diskusním fóru četl, jak už dnes někteří nerozumí ani slovenštině. Doteď jsem na to nepomyslel, mých pět let prožitých na Slovensku se mi dostalo do podvědomí i jazykově.

Vlastně to pro mladší Čechy není tak úplná legrace se v Bulharsku zorientovat, když chtějí přečíst nápisy psané azbukou. Není to ale tak zlé, hodně nápisů je psáno latinkou. Před deseti lety jsem byl v Bulharsku poprvé. Chtěl jsem si odvézt něco na památku a napadlo mě koupit si triko s nápisem v azbuce. Prošel jsem všechny obchody i stánky na tržnicích – nic, všechno psané latinkou.
Až nakonec – heuréka! – vidím krásné triko s velkými písmeny, které jsem chtěl. Hned jsem se ale zarazil. Tomu v Čechách nikdo rozumět nebude. Nikdo nepochopí, že logo světoznámého výrobce sportovního oblečení se čte RIMA...

A tak pro jistotu přikládám tabulku pro snadnější čtení nápisů psaných cyrilicí:

Výborný rychlokurz, jak se ty znaky naučit - opravdu snadno a rychle - jsem našel tady: (тады:-)

Daleko více než u nás je v Bulharsku oblíbený folklór. Je tu dokonce několik televizních a rozhlasových stanic specializovaných na folklórní hudbu. Ta je kromě místních zdrojů ovlivněna řeckými, makedonskými a tureckými hudebními motivy. Proč o tom píšu: byl jsem překvapený, jak velké procento moderní bulharské pop music (kde je právě i folklórní vliv znát) hrají na diskotékách. A kolik lidí se odváže večer v restauracích, popadne se za ruce a začne tančit bulharský kolový tanec. Tady teorie -  choro a tady běžná praxe - choro.
Aby blog nebyl pouze vizuální, ale audiovizuální - dopřejte si dávku bulharské popkultury na YouTube. Pokud se chcete doslechnout více (o) folklóru, tak na stránkách Balkanfolk.com najdete ukázky melodií a písní z jednotlivých oblastí Bulharska. Je tam i odkaz na stránky se vzory bulharských krojů.

 Moc pěkně píše o Bulharsku na svém blogu paní Margarita Troševa. A na webu časopisu  Koktejl  najdete několik opravdu dobrých článků o současnosti této země.